Když se Evropská unie počátkem 90. let rozhodla dobudovat společný trh, spustila procesy, po kterých se do značné míry dodnes o dění v celém světě rozhoduje v Bruselu, říká v rozhovoru pro SME finsko-americká odbornice na mezinárodní obchodní právo ANU Bradfordová.
Tento projekt je spolufinancován Evropskou unií prostřednictvím grantu Evropského parlamentu. Tento článek odráží výlučně názory autorů a Evropský parlament nenese žádnou odpovědnost za použití obsažených informací.
Firmy se totiž musí přizpůsobit evropským regulacím, aby se dostaly na evropský trh a pak už pro ně nemá smysl budovat jiné verze výrobků pro jiné trhy. Tímto procesem neunikne ani pobrexitová Británie.
Bradfordová, která vystoupila na letošní konferenci Globsec Bratislava Forum, argumentuje, že se to měnit nebude ani po tom, jak stoupne ekonomická síla Číny.
Vaše kniha se jmenuje Bruselská efekt: Jak Evropská unie ovládá svět. Jak to funguje?
Evropská unie je regulační supervelmocí. V tomto patří mezi ty nejambicióznější. Světové společnosti, které se chtějí dostat na evropský trh, a proto se musí řídit evropskými regulacemi, udělají podnikatelské rozhodnutí uplatňovat tyto regulace po celém světě.
Nechtějí se totiž na každém trhu řídit jinými pravidly a vyrábět různé verze stejného produktu. Když si proto vyberou evropské standardy, které většinou patří mezi ty nejpřísnější, mají přístup na trhy po celém světě.
Kdo tedy ve skutečnosti ovládá svět? Evropští úředníci v Bruselu?
Ano, v mnohém jde právě o technokratů. Proto je to takové úspěšné, není to politizována. Mnohé tyto regulace však musí také schválit Evropský parlament nebo Evropská rada.
V Evropské radě jsou zástupci vlád členských států, v Evropském parlamentu přímo volení poslanci. Nemůžeme tedy říci, že o všem se rozhoduje jen v nevolené Komisi, i když ona při tom hraje klíčovou roli.
Hovoříme o zboží od iPhonů po vytěžené dřevo.
Ano, mluvíme o regulacích v oblasti životního prostředí, chemických regulací, bezpečnosti potravin, o antimonopolních pravidlech, o ochraně soukromí v digitálním prostoru a o dalších. Týká se to mnoha, často velmi odlišných součástí života.
Jako je například živobytí někoho, kdo stíná stromy v Indonésii, závislé na rozhodnutí vznikajících v Bruselu?
I způsob, jak těžíte dřevo v Indonésii, musí být v souladu s pravidly na ochranu životního prostředí, aby se dřevo mohlo dostat na evropský trh. Musíte znát pravidla na trzích, kam vyvážíte. Otázkou pak je, zda budete mít pro každý konkrétní trh jiné postupy, nebo se raději přizpůsobíte evropským pravidlům.
Anu Bradfordová (zdroj: Wikimedia Commons)
V knize mám příklady o farmářích v Africe, které vyvážejí kakao.
Vybudovali zařízení na zpracování kakaa podle evropských pravidel a nyní je využívají i na kakao vyvážené do jiných částí světa.
To mluvíte o menších farmářích, ale co motivuje například Apple, aby na všechny telefony uplatňoval evropská pravidla, když mu určitě nechybí zdroje na vybudování zvláštních továren pro každý trh?
To by mohli udělat, ale vyrábění různých verzí telefonů není zrovna způsob, jak chtějí utrácet peníze určené na inovace. Ty raději investují do nové generace produktů. Náklady na přizpůsobení se evropským regulacím nejsou pro ně tak vysoké jako fragmentace výroby.
Co by se stalo, kdyby se například stala chyba a jednu várku telefonů by poslali na nesprávný trh, kde by se nemohly prodávat? Pro firmy je výhodnější jednotný výrobní proces.
Proč se povídáme o bruselském efektu a ne o washingtonském nebo pekingském efektu?
Bruselský efekt potřebuje velký domácí trh. Pokud by se například Kostarika rozhodla, že bude vedoucím světovým regulátorem, společnosti se jí trhu jednoduše vyhnou. Nemohou si však dovolit vynechat evropský trh, je příliš bohatý a velký. Spojené státy a Čína jsou rovněž velkými trhy, ale v knize argumentují, že toto nestačí. Musíte mít také regulační kapacity, právní instituce, které vám umožní ovlivňovat trh a měnit ho.
Čína toto nemá, snaží se to budovat a částečně už vidět i výsledky, ale na úroveň Evropské unie se ještě nedostala. Washington má velké regulační kapacity, ale až do těchto dnů tam nebyla politická vůle využít je. Nemají rádi regulace, vybrali se místo toho cestou deregulace.
